Výrazové prostředky animace

Výrazové prostředkyAnimace, coby časoprostorové médium1, je syntézou výtvarného, dramatického a hudebního umění. Animovaný objekt je „hercem“ rozvíjejícím děj. Tento objekt je zpravidla tvořen výtvarnými výrazovými prostředky – barvou, linií a tvarem, kterými na diváka působí. Divák je zároveň ovlivňován hudebním nebo zvukovo-ruchovým doprovodem. Sehrává zde důležitou roli také umění literární, ze kterého jsou čerpány náměty.

Animace „(…) nezachycuje přirozenou skutečnost, nýbrž stylizovanou ve formě, čase i pohybu“2, tenduje od mimetičnosti k abstrakci a zpět. Neocitá se však zcela na žádném z pólů, vždy si ponechává, část z opačného prvku. Příkladem mimésis může být Cesta do pravěku Karla Zemana. Abstrakcí je animovaná vizualizace hudebních děl Normana McLarena. Většinou se však animace pohybuje někde mezi těmito póly.

Animovaný film je karikaturou filmu hraného. Namísto slov je kladen důraz na vizuální řeč obrazu, a tak zde sehrává důležitou roli metafora, symbol a zevšeobecnění postav. Hlavním nástrojem je nadsázka, se kterou je možné dosahnout požadovaného účinku. Fyzikální a biologické zákony omezující klasický hraný film, zde neexistují. Vše je možné a vše záleží na fantazii autora.

Společným znakem dramatického umění, výtvarného umění a hraného filmu je zobrazivost zcizující původní význam objektu – např. divák na scéně divadla nevnímá herce Nového, ale postavu vojáka odcházejícího do války. S tím souvisí i antropomorfizace zvířat a věcí, které přestávají být denotací reálného a nadále konotují člověka s jeho vlastnostmi, stávájí se znakem – symbolem. J. Kubíček z toho vyvozuje závěr: „Předmětem animace může být, na rozdíl od hraného filmu, který dokáže přesvědčivým způsobem prezentovat i příběhy skutečných zvířat, jen a jen člověk.“3 a dále uvádí, že toto neplatí pro předměty, které jsou metaforou něčeho jiného, jsou tedy „schopny zobrazit něco (ve smyslu „cokoliv“) jiného než sebe.“4 Např. PET lahev může být metaforou lodi, protože obě jsou duté a plavou na vodě. Některé předměty mohou být zároveň metaforou i metonimií (př. ponožka metonimicky odkazuje k člověku, ale metaforicky může být pytlem).

Hudba v animovaných filmech určuje tempo filmu a má schopnost „upřesnit, posílit nebo navodit emoce“5 Zvuky a ruchy dodávají animaci na opravdovosti. Užívá se také tzv. ruchová metafora6, kdy je zvuk motoru jedoucího automobilu nahrazen zvukem dusotu stáda koní. Důležitým auditivním prvkem animace je hlas, který doprovází animované postavy, sděluje význam děje, ale zároveň modulací hlasu upřesňuje sdělení a jeho emocionální charakter. S dialogy úzce souvisí tzv. lip-sync, pohyb rtů animované postavy, dostatečně přesný, aby divák získal iluzi toho, že mluví právě ona neživá loutka nebo kresba apod. Kromě dialogů může animaci doprovázet čtený komentář, který nikdy nevysvětluje dění na obraze, ale je jeho doprovedem, tedy samostatným uměleckým textem. Existují ale také „němé“ animace, které audio stopu neobsahují.

1 „(…) prodělává určitý vývoj v čase, jehož charakteristickýcm znakem je pohyb.“ – Kubíček, J. Úvod do estetiky animace. Praha, 2004, str. 16.
2Tamtéž, str. 96
3 Kubíček, J. Úvod do estetiky animace. Praha, 2004, str. 47.
4Tamtéž, str. 49
5Tamtéž, str. 68
6Tamtéž, str. 71