Technologie tvorby animace v prostoru

Animace v prostoruZ technologií 3D animace jsou vybrány loutková animace, animace poloplastické (reliéfní) loutky, animace objektů, modelace a pixilace.

Loutková animace je technika animování pohybu loutky. Podobně jako kreslená animace má předobraz v komiksu, tak loutková animace má mnoho společného s loutkovým divadlem. Především je to způsob oživení neživé hmoty, pak je to samotná loutka, která sice již nemá vodící lanka, ale stále je tím zvláštním, téměř magickým předmětem, který oživne a získává roli. Za úvahu zajisté stojí alternativního pojetí filmu coby druhu rituálu a loutky jako magické věci, zajišťující v obřadu komunikaci s nadpřirozenem, podobně, jako ze sebe loutku božstev dělá šaman. V Čechách tradici loutkového filmu založil a celosvětově úspěšně prezentoval Jiří Trnka.

V. Pospíšilová, K. Dufková, D. Súkup – Fimfárum 3 (2011)

Animace poloplastické neboli reliéfní loutky je animací napůl cesty mezi ploškou a loutkou. „Loutka“ je jen poloviční, svou plochou stranou leží na ploše a tím vytváří reliéf. Jako jediná z prostorových technik animace je snímána stejně jako 2D animace. Oproti klasické loutce není omezena gravitací, takže je schopna nejrůznějších metamorfóz, bez ohledu na to, v jaké pozici oproti naaranžované zemi je. Příkladem této techniky v praxi je příběh dvou medvědů v Potkali se u Kolína (1965, rež. B. Pojar)

B. Pojar – Potkali se u Kolína (1965)

Modelace je animací tvárné hmoty (plastelína, hlína, modurit, těsto atd.) přímo pod kamerou. Výhoda tvarovatelnosti materiálu umožňuje snadnou dynamickou proměnu tvaru v jiný a tím se tato technika přímo nabízí ke zpracování abstraktních témat.

J. Švankmajer – Tma, světlo, tma (1989)

Tajemství animace objektů nespočívá v ničem složitějším, než využitím čehokoliv místo klasické loutky, a tak takovému předmětu dát nejen život, ale také nový význam. „Oživit neoživitelné je předmětem i cílem animace.“1

J. Švankmajer – Zamilované maso (1989)

Pixilace je animací živého herce. Fázování probíhá přímo před kamerou tak, že se herec vždy připraví do předepsané polohy a poté je snímán. Druhou možností je záznam „živé akce“ a jeho následná úprava vystříháním okének z plynulého pohybu.

Filmová škola Zlín – FFF: Freedom For Feet (2009)

Vyjímkou ve filmech ale není ani kombinace „živé akce“ s animací. Příkladem z počátků historie české animace je úspěšná Cesta do pravěku (1955, K. Zeman) a z nejnovějších je to Kuky se vrací (2010, J. Svěrák).

J. Svěrák – Kuky se vrací (2010)

1 Dutka, E. Minimum z dějin světové animace. Praha, 2004, str. 156.