Český a slovenský animovaný film v letech 1970-1989

Česká a slovenská animaceS příchodem normalizace počátkem 70. let cenzuře podléhala prakticky veškerá tvorba, která byla určena široké veřejnosti. Z tohoto období, trvajícího téměř dalších 20 let, pochází pojem „trezorové filmy“, což byla tvorba, která se na veřejnost dostat neměla nebo byla z distribuce stažena, neboť by ohrozila obrázek, který se snažil tehdejší režim o sobě budovat. Tento osud stihl Trnkovu Ruku (1965), film Juraja Bindzára Oko (1968) nebo později tvorbu Jana Švankmajera, například Možnosti dialogu (1982).

J. Švankmajer – Možnosti dialogu (1982)

Slovenští i čeští tvůrci se vlivem politické situace snažili vyhýbat „zakázaným“ tématům a soustřeďovali svou pozornost na tvorbu pro děti. Kromě rize pohádkových témat byly zpracovány také pověsti, které umožňovaly „(…) nielen oslovit detského diváka, ale aj širšie vstúpiť do spoločenského kontextu. (…) Umožnili tiež kreatívne využiť špecifický filmový jazyk.“1 Slovenské tvorbě 70. let dominuje Viktor Kubal, který našel cestu na hranici cenzury, a tak byl schopen tvořit filmy nejen pro děti. Zářivým příkladem je jeho celovečerní film Zbojník Jurko (1976) nebo seriál pro děti Janko Hraško (1972 – 1986). Ani další autoři nestojí v pozadí. Své animované filmy prezentuje V. Herold, sérii příběhů pro děti Pes a … (1969-1971) představil M. Peťovský, J. Havettová a I. Popovič na sebe upozornili filmy Píseň (1969) a Socha (1970). I. Popovič spolu s Vladimírem Pikalíkem představili první slovenský loutkový film Strážca sen (1979).2 Od roku 1977 se na Slovensku stal animovaný film součástí Bienále ilustrace v Bratislavě (BIB), ale jelikož se problematika postupně rozšiřovala, vznikl později samostatný festival s mezinárodní účastí, a to Bienále animace Bratislava (BAB).3 Tyto dva festivaly tvůrčích oborů se dodnes pravidelně střídají.

V. Kubal – Zbojník Jurko (1976) – ukázka

Česká scéna animovaného filmu se v 70. letech pyšnila tvorbou B. Pojara, např. Jabloňová pana (1972) nebo nedokončená adaptace Trnkovi dětské knihy Zahrada (1976)4, J. Švankmajer realizoval 3 filmy, např. Otranský zámek (1977), a na scénu vstoupil Jan Mergl ploškovými filmy Laookon (1970) a Krabi (1976). Český kreslený film obohatila spolupráce V. Bedřicha a karikaturisty V. Jiránka, např. filmem Automatik (1973), a také spolupráce trojice tvůrců M. Macourka, A. Borna a J. Doubravy v podobě svérázné tvorby pro děti jako např. večerníčky Mach a Šebestová nebo Žofka a spol.

V. Bedřich – Bob a Bobek (1979), výtv. V. Jiránek

Osmdesátá léta byla ve znamení kvantity na úkor kvality a to jak v Čechách, tak na Slovensku. Jelikož animovaný film se stal ceněným vývozním artiklem, penězchtivé vedení v kombinaci s rozpadajícím se socialistickým hospodářstvím markantně navýšilo množství zakázek. Z tohoto důvodu bylo nutné „méně zásadní“ tvorbu ochudit a vypustit nehotovou a s chybami do světa.5 Další možností zisku byla pro filmová studia koprodukce se zahraničím. Přesto všechno světlo světa spatřily vynikající filmy jako Homonkulus (1984, V. Mergl), Lakomá barka (1986, V. Pospíšilová), Zaniklý svět rukavic (1983) a Krysař (1986) Jířího Barty, Možnosti dialogu (1982) a Něco z Alenky (1988) J. Švankmajera a tvorba „mladé krve“, absolventů VŠUP Pavla Koutského, např. Navštivte Prahu (1983), Dilema (1986), a Michaely Pavlátové, jejichž talent se naplno projevil v letech devadesátých.

J. Mergl – Homonkulus (1984)

Na Slovensku opět exceloval V. Kubal, který si kromě seriálové tvorby připsal na konto další celovečerní film, Krvavá pani (1980), na motivy legendy o Čachtické paní. Za zmínku stojí způsob Kubalovi tvorby. Jeho filmy jsou až na vyjímky autorské – sám většinou zastal veškerou práci jen s pomocí několika málo lidí. To u výroby animovaného filmu nebývá zvykem.

O slovo se mj. přihlásila J. Havettová např. filmy Pomoc (1984), Prečo máme radi sliepky (1986), Údel (1988) a Restaurant (1986), který byl natočen pod záštitou Krátkého filmu Praha.6 J. Švankmajer natočil ve spolupráci s bratislavským studiem film Do pivnice (1983). Další hodnotnou tvorbou byly filmy Blcha a slon (1983, I. Popovič), Figúrky a Figurýny (1983, F. Jurišič, K. Leššo), Motoklavír (1984, V. Pikalík), plastelínové Kikirikí (1985, F. Jurišič), Kúzelník a kvetinárka (1986, V. Herold). Přínosem ke slovenské animaci byly nové tváře Vladimíra Malíka, Jaroslava Barana a Ondreje Slivky. V. Malík se podílel na seriálu o Babätku (1987 – 1990) vzniklém ve spolupráci s Bulhary (Penčo Kunčev). O. Slivka si připsal prvenství využitím počítače ve filmu Keby som bol vtáčkom (1986). J. Baran je autorem filmu Minútky na pracovisku (1986), dále několika znělek k festivalům a za zmínku stojí i jeho pedagogické působení při práci s dětmi – animátory. „Baran si tak systematicky a cieľavedome pripravoval spolupracovníkov pre svoje budúce filmy.“7

J. Švankmajer – Do pivnice (1983)

1 URC, R., VESELÝ, M.. Slovenský animovaný film. Bratislava, 1994, str. 34.
2 Tamtéž, str. 44
3 Tamtéž, str. 48
4 DUTKA, E. Animovaný film: úvod do scenáristiky animovaného filmu: minimum z historie české animace. Praha, 2002, str. 96.
5 Tamtéž, str. 73
6 URC, R., VESELÝ, M. Slovenský animovaný film.. Bratislava, 1994, str. 81.
7 Tamtéž, str. 65