„Důležitá je divácká výchova.“

Divácká výchovaTento výrok J. Barty1 je naprosto přesný. Tím, že se s krátkým animovaným filmem je možné setkat v podstatě pouze na festivalech animace, ztrácí český i slovenský divák ponětí o tom, že vůbec taková tvorba existuje.

Pod slovem animace si průměrný člověk představí výběr toho, co vidí na internetu, v počítačových hrách nebo v TV reklamách. Ve spojení se slovem film ho napadnou filmové triky (nejčastěji Matrix, nejnověji Avatar) a v naprosté většině případů animované filmy a seriály severoamerické produkce (Simpsnovi, Futurama, South Park, … ), při troše štěstí ještě z produkce francouzské (Byl jednou jeden … ), anglické (animované gagy Monty Pythonovců, Wallace&Gromit) a, ve vyhraněné skupině lidí, japonské (nejrůznější anime). Česká animace je hlavně v povědomí starších osob a jedná se o díla klasiků (Trnka, Pojar, Švankmajer, …), slovenskou animaci v Čechách, ale i na Slovensku, prakticky nikdo nezná.2

Pravda, v posledních letech se v kinech objevilo několik celovečerních animovaných filmů z domácí produkce, avšak problém je, že obyčejný divák, zejména mladší generace, je zvyklý na něco jiného – uhlazenou, téměř k dokonalosti přivedenou, často až kýčovitou animaci filmů ze studií Pixar, Dreamworks nebo Disney Pictures, které se dostávají do našich kin. A tak mladá divácká generace jednoduše nedokáže v našich filmech uznat a ocenit odlišnost vyjadřovacích prostředků, které nejsou tolik podbízivé.

Nelze však zaoceánskou tvorbu takto generalizovat. Je nutné diferencovat tamní produkci velkých a malých studií, kde vznikají i hodnotné krátké a celovečerní filmy. Ty jsou zpravidla zacíleny, podobně jako u nás, nekomerčně na vyhraněnou skupinu lidí. Není bez zajímavosti, že tento „zlý“ osud sdílí s domácím animovaným filmem i film klasický hraný, který u mladších ani zdaleka nesklízí takové úspěchy jako zahraniční tituly. Navíc v podvědomí domácího diváka panuje přesvědčení, že animované filmy jsou jen pro děti.3 Důkazem nesprávnosti takového názoru je například Bártův expresivní Krysař nebo nejeden film J. Švankmajera, které jsou vyloženě určeny dospělému publiku. Navíc díky vícevrstevnatosti, kterou animovanému filmu dávají výrazové prostřeky jakými jsou nadsázka nebo metafora, může animovaný film uspokojit jak dětského, tak dospělého diváka, přestože výklad filmu dítětem by se lišil od výkladu dospělého, který by patrně konfrontoval sdělovaný obsah s aktuálním společensko-kulturně-politickým děním.

Vyvstává tedy nutnost „vzdělat diváka“. Možným řešením je dostat krátký animovaný film jako složku představení zpět do kin navštěvovaných laickým divákem, případně by bylo zajímavé krátké filmy pouštět před filmy i v televizi a ne pouze ve vyhraněných pořadech, které jsou většinou vysílány pozdě v noci. Dalším řešením, které se v posledních letech v nejrůznějších formách (volnočasové aktivity, kurzy, workshopy, …) dostává do praxe, je vzdělávat v tomto oboru širokou veřejnost a zejména děti školního věku. S tím úzce souvisí i nově vzniklý (září 2010) vzdělávací obor „Filmová/Audiovizuální výchova“. „Vymezený vzdělávací obsah podporuje rozvoj žáků jako uživatelů filmových a obecně audiovizuálních produktů a zároveň rozvíjí jejich vnímavost a tvůrčí schopnosti prostřednictvým filmových/audiovizuálních prostředků.“4

1 DĚCKÁ, E. Jiří Barta: Nechci dělat filmy jako židle. Hospodářské noviny [online]. 30. 4. 2009, [cit. 2011-02-19]. Dostupné: http://hn.ihned.cz/… .
2 ověřeno na osobách z okolí autorky tohoto textu
3 Za tímto názorem dospělých stojí dlouhá řada výhradně večerníčkových seriálů.
4 Výzkumný ústav pedagogický v Praze [online – dokument PDF]. 20. 8. 2010 [cit. 2011-02-17]. Základní vzdělávání – filmová/Audiovizuální výchova. Dostupné: http://www.vuppraha.cz/….
&#0160