Animace ve výuce

Animace dětemV odborných publikacích a na internetu je o animaci a animovaném filmu řečeno mnohé. Dostupné jsou i ukázky prací jak profesionálů, studentů, ale i nadšených amatérů. Nemnoho dostupných zdrojů však hovoří o problematice pedagogického využití animace.

V řeči pojmového aparátu patřícího do oboru výtvarné výchovy1 je animace hrou, jejíž jazyk určuje pravidla pojímání zobrazené „ne“skutečnosti a kde animované objekty představují herní figury – propy, které jsou zároveň nositeli přisouzené či předpokládané role. Na základě toho je umožněno vnimateli vytvořit si vlastní fikční svět, skrze který obsah animace chápe, prožívá a posuzuje.

E. Dutka pak uvádí, že „ (…) animovaný film je přibližnou (výtvarnou) reflexí reality s obecným významem.“2

Animace je pro výtvarnou výchovu velice dobrou didaktickou pomůckou a způsobem dětského sebevyjádření. Děti díky ní mohou pochopit funkci času ve výtvarném umění. Učí je myslet v souvislostech, vyjadřovat se symbolicky a v metaforách. Rozvíjí pozorovací schopnosti, díky kterým mohou získané poznatky tvořivě využít. Díky prakticky neomezeným možnostem, které animace nabízí, rozvíjí schopnost imaginace – neskutečné se stává skutečným. Stejně jako při dalších výtvarných činnostech, i v animaci děti volí vhodné výrazové prostředky pro vyjádření obsahu myšlenky. Neopomenutelná je i hravost s jakou animace umožňuje vlastní originální reflexi prožívané skutečnosti.

Pozitivně rozvíjí také vizuální gramotnost a s tím související vnímání audiovizuálních děl, kam animace patří. V rámci animace se děti mohou naučit základům filmové řeči, např. práci s kamerou, která může, ale nemusí dodávat význam sdělované skutečnosti, filmovému střihu, smysluplnosti scénáře, který učí děti plánování postupů, a tím rozvíjí jejich kompetence pro další život.

Pro svůj multioborový charakter je animace vhodným propojením z výtvarné výchovy do literatury, jazyků, dramatické či hudební výchovy nebo výuky informačních technologií.

V neposlední řadě učí děti komunikovat nejen vizuálně, ale i verbálně. Pokud je animace společnou prací skupiny dětí, učí se při ní spolupráci, rozdělování úkolů, přebírání zodpovědnosti za svěřenou funkci, či za celou skupinu. Při komunikaci ve skupině pak dítě získává schopnost nejen vyjadřovat vlastní názor, ale přijímat a hodnotit i názory druhých. Hraje zde svou roli empatie a emoční inteligence, děti se učí asertivnímu chování. To samé platí i při prezentaci vlastní práce spolužákům či veřejnosti, kde se navíc dítě učí mluvit nad vlastní prací a zdůvodňovat použité prostředky. Animace je činností, která je díky průběhu tvorby za určitých podmínek schopna splnit veškeré kompetence určené Rámcově vzdělávacím programem.3

1 Pojmosloví je čerpáno z knihy Slavík, J. Umění zážitku, zážitek umění : teorie a praxe artefiletiky. Díl 1. Praha, 2001.
2 DUTKA, E. Animovaný film: úvod do scenáristiky animovaného filmu: minimum z historie české animace. Praha, 2002, str. 37
3 Dytrtová, K. Umění a kultura – oblast RVP. Ústí nad Labem, 2006, str. 8.